Mýtus o blanických rytířích
Teď už se nám začíná pomalu vyjasňovat mýtus hory Blaníku i její jméno; vždyť „blank“ (čistý, průsvitný) je pouze jiným tvarem- dalo by se říct přesmyčkou – slova „alb“ (bílý, zářící). Pojďme se podívat na tuhle legendární horu, vypínající se nedaleko Vlašimi, nad městečkem zasvěceným měsíčnímu srpku, mocné Luně – Louňovicemi (kde mimochodem býval významný ženský klášter, vypálený za husitských válek).
Horu? Jsou to vlastně dvě hory, které nejen že leží nedaleko od sebe, ale jsou těsně spjaté svým významem.
Malý Blaník má podle senzibilů „ženskou polaritu“. Jako by tomu nasvědčovala i stavba kaple, jejíž trosky probělávají mezi stromy na vrcholu; je zasvěcena Kristově přítelkyni a oddané následnici sv. Maří Magdaléně.
Opět tedy dávná „Mara“… A navíc podle legendy Marie z Magdaly (z Věže) se po Kristově ukřižování usadila jako poustevnice v jeskyni. Bývá zobrazována v pološeru temné sluje, jak rozjímá nad lebkou (!), symbolem pomíjivosti času.
Pozdně barokní kaple na Malém Blaníku sloužila svému účelu jen 40 let. Císař Josef II. ji v rámci svého osvícenského tažení proti náboženské mystice nechal zrušit.
Opuštěná stavba se začala rozpadat. Blanická kaple má zajímavý půdorys, v němž se opakuje schéma osmicípé mariánské hvězdy či osmi plátků růže; je to osmiúhelník komponovaný do elipsy.
K severovýchodnímu bloku přiléhá sakristie s oratoří v patře, nebo lépe řečeno, to co z ní zbylo. Pod ní bývala ve skalní puklině krypta, vytvořená úpravou přírodní jeskyně; ta měla připomínat pokání Marie Magdalské v hlubinách země. Později se prý v jeskyni pod kostelem usadil poustevník. Vypráví se, že jeho duch dodnes obchází po ruinách a hlídá ukrytý poklad. Téměř přízračným dojmem působí obrovský, skoro 200 let starý smrk, jenž roste přímo uprostřed bývalé kostelní lodi a jehož rozložité větve jako by nahrazovaly zřícenou klenbu a dávno propadlou střechu. Traduje se, že tu nenarostl náhodně, že ho sem vysadil právě onen zmiňovaný poustevník.
Nezřetelné, zpola setřelé stopy jako by nesly zprávu o dávném tajemství. Jednou z nich je i archeologický objev z roku 1961, kdy se dr. Pavlovi Radoměřskému podařilo v lesnatém svahu nad obcí Býkovice odkrýt zbytky hradu, postaveného někdy v 15. století. K němu se patrně váže historická epizoda o dobývání blanického hradu králem Zikmundem v r. 1402, kdy sem uherský král během sporů se svým bratrem českým králem Václavem IV. nechal přivést zajatého bratrance Prokopa, a vyhrožoval jeho popravou, pokud se posádka nevzdá a hrad mu nevydá, což se také stalo.
Do oblasti bájí naopak spadá příběh o knížeti Stojmírovi, jenž na louce pod Velkým Blaníkem padl se všemi svými bojovníky v nějaké dávné kmenové válce či o statečném rytíři Zdeňku Zásmuckém, jenž s nevelkou posádkou vzdoroval v „dřevěném hradě na Velkém Blaníku přesile cizáků“. I tito hrdinové svou horu sice uhájili, ale do jednoho při tom padli. Když se sedláci z okolí vrátili do vypáleného hradu, aby těla obránců důstojně pohřbili, s úžasem zjistili, že už tam nejsou.
Dokonce zmizeli i mršiny koní. Kam se poděli?
Odpověď přišla za devět dnů, za úplňkové noci, kdy lidé z okolních vsí zaslechli od Blaníku koňské řehtání, hlomoz, troubení a bubnování. Ulekli se, že nepřítel se vrací. Ale pak spatřili rytíře Zásmuckého, jak se žene krajinou v čele svých jezdců. Proletěli jako vítr, napojili koně z říčky Blanice, a pak cválali k úpatí hory, do svahu k veliké skále, která byla otevřená, vjeli dovnitř, kamenná vrata za nimi s třeskem zapadla a k nerozeznání splynula s okolní skalní stěnou. Jen náznak klenutí vchodu tam zůstal.
Po tomto zázračném zjevení prý lidé pochopili, že ani spánek smrti nemohl zastavit statečnost oněch mužů (jako by byli naší obdobou legendární hrstky Sparťanů, vzdorujících perskému přívalu u řecké soutěsky Thermopyl), že Zásmuckého „neústupní“ splynuli se svou horou a hora je pohltila, že sám Bůh poslal sv. Václava, aby z nich sestavil nebeské vojsko. A od těch dob každoročně, jakmile nastane výročí osudné bitvy, vyjíždějí blaničtí rytíři na jedinou noc z hory a cvičí se v boji na okolních loukách, aby byli připraveni na ten poslední, rozhodující zápas o českou zemi.
Příběh dotvořil (patrně i s použitím cizích vzorů) obrozenecký nakladatel Václav Matěj Kramerius. Knížka „lidového čtení“ se natolik líbila, že podle ní V. K. Klicpera napsal divadelní hru Blaník.
Jde však o typickou legendu „dutých hor“ (skalních pohřebišť, dolmenových hrobek, pyramid a mohylových pahorků).
Přenesla nás na „mužskou horu“, Velký Blaník (638 m.n.m.), jenž leží severovýchodně od Malého Blaníku.
Na Velkém Blaníku se sice žádnou středověkou stavbu nepodařilo prokázat, zato můžete na vrcholové plošině pokryté skalkami a kamennou sutí spatřit ve stínu staré bučiny zbytky rozpadlých dvojitých valů pravěkého halštatského hradiště (asi ze 7. stol. př.n.l.), jejichž zřetelný pás je pokryt různě velkými balvany. Z obou stran navazuje na tzv. Rytířské skály, které byly zakomponovány do opevnění hradiště. Při zkoumání valů archeologové objevili pozoruhodně velké základové kameny.
Bývala zde svatyně nějakého božstva?
Co si o své „Bílé hoře“ vyprávěli obyvatelé hradiště?
Jaké jméno měl jejich bájný hrdina? Netušíme. Jádro pověstí o spícím vojsku však s největší pravděpodobností pochází z keltských dob a souvisí s tradičním keltským pojetím některých hor jako sídla Aes Sidhe (Mocnosti hory). Tato místa jsou branami podsvětní říše, kde platí jiná pravidla a plyne jiný čas než v lidském světě. Brána do tohoto “jiného časoprostoru” se otvírá o hlavních keltských svátcích roku. Potom vyjíždí do noci přízračné vojsko nebo naopak lidé z tohoto světa pronikají do neznámých říší skrývajících se za těmito branami.
Romantický obrozenecký archeolog Václav Krolmus se domníval, že na Velkém Blaníku pohanští Slované uctívali Běloboga – vládce Slunce a na Malém Blaníku Černoboha – pána temné luny. Vyskytly se i domněnky, že na Malém Blaníku sídlili pohanské kněžky, uctívající Maru, Černou matku z nitra země. Jejich dědičkami se zcela zákonitě staly jeptišky ženského kláštera v Louňovicích.
Nejstarší dochované svědectví o tom, že Blaníku se přikládal mezi lidem mimořádný význam a že byl chápán jako „hora spásy“, máme až z roku 1405.
Tehdy M. Jan Hus zaznamenal ve své stati De sanguine Christi, že nějaký laik, tedy osoba bez kněžského svěcení, láká lid na horu Blaník, kde mu slibuje vidět zázračná zjevení. Prý měla být na vrcholu této hory pohřbena těla apoštolů Petra a Pavla a lidé jim sem měli nosit kameny ke stavbě jakéhosi chrámu. „Mnohý blouznivec věří, že když dva nebo tři kameny na vrchol hory přinese, dosáhne snáze věčné blaženosti.“
Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka uložil všem duchovním v okolí Blaníku, aby svým farníkům zakázali horu i jen navštěvovat – a to pod trestem exkomunikace.
Tvrdost tohoto opatření byla mimořádná, vždyť exkomunikace (čili vyobcování) byla nejvyšším církevním trestem. Ale zřejmě to moc nepomohlo, protože ještě v roce 1411 pronáší Hus v Betlémské kapli kázání proti obřadům a obětování na horách, mimo církví posvěcená místa. Opět jmenuje Blaník, Říp, Oškobrh…
Zdá se to paradoxní, zejména v souvislosti s tím, že následující husitství začalo svou ideologii hlásat právě v rámci monumentálních poutí „na hory“, jimž náboženští blouznivci dávali nová biblická jména. Jako by šlo o další pokus probudit dávné hrdiny. Vášniví kazatelé mluvili na těchto horských shromážděních o „skonání věků“. Líčili ohromeným posluchačům, že co nevidět přijde Kristus osobně, ve hřmícím oblaku, obklopen anděly a svatými, aby soudil živé i mrtvé.
Jak nevzpomenout na biblického Eliáše v ohnivém voze, na studené plameny nad hlavami proroků… I na Blaníku se prý často dělo něco podivného. Dokonce i významný šlechtic Oldřich z Rožmberka v jednom dopise z oné doby tvrdí, že na vlastní oči spatřil na Blaníku „obrovského a hrozného muže, jak zapaluje velkou kupu slámy“. Byl to opravdu jen přízrak?
pokračování příště:)
