Svatojánská noc propůjčuje bylinám čarovnou moc

Svatojánská noc je doba magických zaříkávání a zvyklostí. Čas, kdy se červen chýlí ke konci a nastává letní slunovrat. Byliny nejvíce kvetou a mají v sobě ukrytou největší sílu a energii. 

Příroda se v období kolem svatojánské noci ocitá na prahu nejhojnějšího času. V tomto období svítí slunce nejdéle.

Slunce je pro tento svátek velice podstatným. Už v době kamenné si lidé uvědomovali, jak je pro ně slunce důležité. V našich předcích vyvolával letní slunovrat výjimečné nadšení a projevy úcty. Slunce je život. 

Uctívali slunce

Tradice letních, svatojánských, oslav je na našem území velice stará. Kelti slavili tzv. svátek Lugnasad, který se většinou datuje k 1. srpnu, ale letní slunovrat tyto slavnosti bezpochyby zahajoval. V období letního slunovratu totiž Keltové a i jiní pohané často pálili ohně k uctění slunce. Opěvovali tak jeho sílu, dávali mu na odiv svou úctu, modlili se za tak důležitý zdroj energie pro život na zemi. Zároveň začínalo období nejvhodnější k početí, a to pro lidi i hospodářská zvířata. Děti a mláďata se tak narodila na jaře, do doby, kdy nám opět začíná příroda dávat ze svých darů. 

Pohanské rituály

Mezi staré pohanské rituály letního slunovratu patřila předvečerní koupel, která podle tradice měla blahodárné účinky, stejně jako ranní rosa. Večerní obřad začínal vztyčením slunečního kříže a doprovázela ho sexuální nevázanost. Ženy si vyráběly pouze věnce z kvítí a krášlily se hlinkou, z které si dělaly ornamenty na tváři.

Léto bylo čas sklizně a hojnosti a naši předci to věděli. Chápali, že slunce je podstatnou součástí tohoto cyklu. S christianizací ale přišla proměna společenských a duchovních hodnot. Obyčejní lidé se ale ani tak nechtěli vzdát svých bohů a tradičních rituálů.

Svátek Jana Křtitele

Ačkoli se církev snažila, aby se svátek narození Jana Křtitele nemísil s pohanskými zvyky, do lidových tradic si pradávné rituály a kouzla našly svou cestu. Na místo plamenů k oslavám slunce, začali lidé připravovat ohně k poctě svatého Jana, svatojánské ohně. Zvyklosti ale byly stále spjaté s přírodou a letním slunovratem.  

Vatry se proto ve středověké a novověké společnosti stavěly na nejvyšších místech v okolí, aby se lidé co nejvíce přiblížili uctívanému slunci. 

Byliny svatojánské noci

Svatojánská noc má bezpochyby silnou a čarovnou moc, a především bylinám propůjčuje mimořádně léčivé účinky, a proto tyto svátky od pradávna s nimi souvisí. 

O svatojánské noci se chodívalo pro různé čarovné býlí, například pro pelyněk, podle krajových zvyklostí se ale druhy sbíraných bylin lišily, důležitý byl hlavně magický počet devět. 

Nejčastěji se trhala kopretina, růže, třezalka, chrpa, řepík, rozchodníček, sporýš, mateřídouška, heřmánek či řebříček.

Magickými bylinkami se také plnil šmakulýř, malý váček na byliny. Lidé ho nosili při sobě a věřili, že je ochrání před zlými energiemi. Plátěný sáček mohli naši předci naplnit například černobýlem, mátou, heřmánkem, devětsilem, šípkovou růží a opět třezalkou tečkovanou, také řečenou bylina svatého Jana.

Lidové zvyklosti 

Svatojánská noc měla v lidových obyčejích náboj také pro nezadané dívky. Bylinky natrhané za svatojánské noci mladým dívkám měly pomoci při hledání milého.

"Měsíček už vyšel, na cestu nám svítí, natrháme sobě Devatero kvítí. Uviju kytičku kvítí čarovného a to mně přivolá mojího milého.” Zpívá se v jedné české lidové písni.

Devatero kvítí nebo třeba jen kopretinu, které se říká svatojánské kvítko, sbírala děvčata za měsíčku a se spleteným věnečkem různě čarovala nebo si ho dala pod polštář. Tak věštila, co je v milostném životě čeká. Věnečky ze svatojánského kvítí pouštěla zvědavá děvčata také po vodě. Jestliže skončil vínek u břehu, byla svatba brzy, když věneček doplul daleko, dívka se provdala do světa. 

Hospodáři a lidé starající se o úrodu zase věřili, že se na svatojánskou noc slétají čarodějnice a škodí dozrávající úrodě a dobytku. Jako ochranu měli za páskem zasunuté lipové lístky, které je měly chránit před uhranutím a zlými silami.

Listy lípy nechránily jen obyvatele vesnice, ale i jejich stavení. Když se lístky položily na prah, zabránilo to čarodějnicím vejít do světnice.

I přes křesťanské svátky Jana Křtitele, měli lidé k ohni stále blízko. Zvykem bylo, že spouštěli kola z kopců dolů nebo vyhazovali do výši zapálená košťata. Opalovali také byliny na svatojánském ohni. I uhlíky ze svatojánských ohňů byly čarovné, sedláci je pak sypali na svá pole, aby se jim toho dostatek urodilo.

Zvyky svatojánské noci se vyvíjely od doby kamenné až doposavad, všechny obdoby ale spojují ty samé hodnoty – oslavy slunce, léta a letního slunovratu. Pokračujme ve šlépějích našich předků. Není důležité přesné datum. Není podstatné, zda si uděláme oheň, uctíme přírodu a slunce a nasbíráme si léčivé byliny 21. června na letní slunovrat či 23. června na svatojánskou noc, nebo třeba až ke konci června. Důležité je uvědomit si, že jsme součástí přírody, která nám právě v tomto období nabízí nejvíce ze svých pokladů, léčivé byliny v plném květu. 

Informace čerpány z knihy od Vladimíra Mátla – Krajinou druidů aneb Keltové na území Čech a televizního pořadu České televize - Naše tradice.